THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Krátce po uvedení první Spider-man v zemi svého vzniku suverénně ukázal v žebříčcích návštěvnosti (= tržeb) záda „Pánovi Prstenů“, „Hvězdným válkám“ i „Harrymu Poterovi“. Tomu samozřejmě pomohla obrovská popularita původního komixu o pavoučím muži, který byl předlohou. Úspěch byl zaručen předem, přesto byl první díl povedený film. Pro sledování filmů jako je Spider-man, X-meni a další adaptace slavných komixů je nutno na chvíli přepnout z evropské kultury na americkou. Mnoho lidem tyto filmy nic neřeknou a to v podstatě ze dvou důvodů. Tím prvním je nezájem o tento druh kinematografie, o Hollywoodské velkofilmy o zachráncích světa. Druhým důvodem je malá popularita původních komixových předloh. Přeci jenom nežijeme v zemi, kde Spider-man vychází od počátku šedesátých let a je de facto kulturním dědictvím národa. V Americe svoji první řadu odstartoval Spider-Man v roce 1963 a jeho autoři jsou Stana Lee a Steva Ditka. Už v prvních dílech se objevil takzvaný crossover, což je prolínání postav z různých komixů z jednoho vydavatelství (zde samozřejmě Marvel). A tak pavoučí muž bojoval po boku postav jako Fantastic Four, X-men nebo třeba Blade. I to přispělo k velké popularitě, kterou si komix během dekád získal. Na druhou stranu zrovna Spider-man u nás zas až tak neznámý není, především díky (odhaduji) devadesátidílnému seriálu, do jisté míry dost věrnému předloze, který zde před několika lety běžel v televizi (a nemýlím-li se jej ještě několikrát opakovali).
Spider-man se od ostatních superhrdinů odlišuje v jedné vlastnosti, je značně nevyrovnaný, povinnosti zachránce světa jej táhnou jedním směrem, srdce a profese ho táhne opačným. Stručně řečeno, sám neví co vlastně chce. Zda být hrdinou a zachraňovat lidi, nebo žít klidným životem vědce, nejlépe po boku milované Mary Jane. Minulý snímek končí rozhodnutím pro variantu první a od té chvíle uplynuly dva roky. Peter Parker nyní nemá chvíle oddechu, chce studovat, vydělávat si i zachraňovat svět. Jeho stálé pochyby a nejistota, hraničící až se ztrátou sebedůvěry jsou jedním z hlavních námětů filmu druhého. Mladý herec jménem Tobey Maguire, který opět ztvárnil hlavní roli, tak dostal svou šanci předvést, co v něm vězí. Podobně je na tom i půvabná Kirsten Dunst (alias Mary Jane Watson), která má dilema o poznání jednodušší. Přeci jenom, když si ze dvou mužů zvolí toho špatného, tak svět zničen nebude. Oba se snažili své role ztvárnili věrohodně, přesto je tentokrát zastiňuje (jak už to bývá) hlavní záporňák Alfred Molina neboli Dr. Octavius. Postava, která v předloze dala Spider-manovi zabrat dostatečně a jejich boje se táhli na mnoho pokračování. I zde dají čtyři železná chapadla Parkerovi pěkně na frak. Asi vrcholnou scénou jejich klání je boj na střeše New Yorského vlaku. Lahůdka pro milovníky speciálních efektů. Další ne nezajímavou postavou je zde Peterův kamarád Harry Osborn, který stále touží pomstít svého otce, Zeleného goblina z předchozího filmu a stále netuší, kdo se za maskou pavoučího muže skrývá.
Co však znamená ta osmička ve vedlejším sloupci? Další hollywoodský velkofilm o dalším „super-manovi“, další přepis komixu, proč tak vysoké hodnocení? Inu, Spider-man je ohromně vtipný film. Režisér Sam Raimi dokázal najít tu správnou hranici humoru a i vypjaté situace dokáže náležitě odlehčit. Jeho humor není trapný a současně je vidět, jak dokáže brát filmy o superhrdinech s nadhledem. Některé jeho momenty dokáží zastínit i leckterou vážně myšlenou komedii. Například situace, kdy následkem jedné deprese musí Spider-man použít výtahu a se svým spolucestujícím vede poněkud patetický rozhovor, nemá chybu. Film pochopitelně obsahuje dostatečné množství typicky amerických scén, jejichž téma netřeba přibližovat a nechybí ani srdceryvné dialogy Parkera s Mary Jane. Zde asi záleží na každém, co snese, ale mě osobně nepřišlo, že by to tentokrát „amíci“ moc přehnali. Ke speciálním efektům řeknu asi jen toto: jsou super! O poznání lepší než posledně a souboje na špičkách mrakodrapů, nebo na již zmíněném vlaku vypadají úchvatně. Spider-man 2 je o dvou hodinách dobré zábavy nejlépe na velkém plátně, nic jiného zde ani hledat nelze. Na film je třeba nahlížet pouze v rámci žánru. A mezi zfilmovanými komixy si jedno z předních míst zcela jistě zaslouží.
Spider-man 2 narušuje tradici a tentokrát je pokračování bez debat lepší než díl první. Film o vnitřně rozpolceném superhrdinovi je stejně tak dobře udělaný, jako je i vtipný. Neváhal bych tento snímek doporučit i lidem, kteří se na filmy o zachráncích světa dívají skrz prsty.
8 / 10
Hrají: Tobey Maguire, Kirsten Dunst, James Franco, Alfred Molina, Rosemary Harris, Donna Murphy, J.K. Simmons
Režie: Sam Raimi
Scénář: Alvin Sargent
Speciální efekty: Sony Pictures Imageworks Inc.
Hudba: Danny Elfman
Vedle série X-MEN mi právě druhý Spiderman zachutnal divácky nejvíce z toho, co nabízí filmový mainstream v oblasti filmových komiksáků. Sam Raimi dokázal skvěle vyvážit humornou nadsázkou, snesitelně přicukrovanou love-story a akční rovinu s velmi slušným a rozeklaným padouchem (do počtu mi tedy rozhodně nepřišel). Film tak nabízí velmi sympatický koktejl, v němž se míchají adrenalinové pasáže (bitka na vlaku je skvostná), humorné momenty i intimní průhledy do duše hrdiny, který možná ani hrdinou být nechce. Právě ono Peterovo oscilování mezi introvertním studentem a neohroženým nad-člověkem, neustálé hledání sebe sama, to tvoří sympatický druhý plán pod bombastickou podívanou. Poměr je udržovaný ekvilibristicky a takřka až do konce je Spiderman 2 výjimečně vyrovnanou a poutanou podívanou, kterou sporadicky naruší jen přílišné patetické řečnění tetičky May. Takřka v předchozí větě je bohužel zrádné. Závěr fiilmu křečovitě a účelově zazdí vše, co před tím pečlivě cihlu po cihle stavěl a podívaná převálcuje zajímavý druhý plán. Hrdina nakonec nemusí řešit nosné dilema, pro co se rozhodnout, protože může mít obé – lásku i hrdinství. Ó jak já tohle pokrytectví nesnáším. I tak ve mě Raimiho pavoučí muž zanechal mnoho pozitivních dojů. Parádní ukázka mainstreamového řemesla, která se dlouho vyhýbá úskalím hlavního proudu, ale za minutu dvanáct přeci jen narazí...
Dlouho po shlédnutí tohoto filmu jsem přemítal, jestli se mi vlastně líbí, nebo ne. Děj začíná nabírat spád až v poslední čtvrtině a velkou část předchozí story zabírá neakční podívaná pojednávající o rozpolceném studentovi, který krom naprosto civilních problémů, řeší ztrátu svého „Spidermanství“. Mimochodem akční scény jsou opravdovou lahůdkou, sice jich moc není, ale když už jsou, stojí za to. Trochu mě překvapilo jak často „Spidy“ potratí svoji masku a obnažuje tak svoji pravou totožnost. K dobru lze připočíst i to, že oproti jiným seperhrdinům vyznívá Spiderman na plátně poměrně civilně, což se tentokrát dá říci i o zloduchovi doktoru Octopusovi. Také jsem neměl tolikrát pocit, že autoři dělají s diváků blbce jako u jiných filmocomixových pokusů, nicméně i tady se takové scény najdou.
S těmi dvěmi hodinami zábavy bych si dovolil polemizovat. Snaha autorů natočit obyčejný komixák "tak trochu jinak" je patrná a pokusy o nadlehčení hodnotím pozitivně, ale ta romance mezi Parkerem a Mary Jane je na můj vkus až příliš natahovaná a celý film tak díky tomu ztrácí na dynamice. Hlavní padouch mi příjde vysloveně do počtu a jen proto, aby měl film nějaký závěr a několik akčních (technicky výborně zvládnutých) scén. I přes nedostatky však mohu Spidermana hodnotit jako vcelku kvalitní popcornovou podívanou a jelikož je film nadabován, lze očekávat masivní návštěvy hlavně mladšího publika.
Ja tady na tohle nejsem. Nijak me to neuchvatilo a nebylo by to lepsi, i kdybych privrel oci.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.